úterý 26. února 2013

Náročný přejezd do Boquete


Tak tohle byl (ještě bude) pěkně náročný a dlouhý den. Vstávala jsem před půl pátou, abych stihla první autobus do Penonome, kde jsem měla přesednout na autobus do Davidu a odtud to již bylo do Boquete kousek. Se správkyní orchidejové zahrady jsem byla domluvená, že zámek na bráně nezamče, abych se ráno dostala ven. Jen jsem doufala, že moje nové švýcarské spolubydlící nebudou tak pečlivé a nezamknou ten zámek ony (matka s asi dvanáctiletou dcerou se chovaly, jakoby nikdy nebydlely na hostalu s jinými lidmi. Připadala jsem si jako exot, jak se na mě byly podívat). Moje předtucha byla správná. Zámek na bráně byl zamčený...v duchu jsem proklela spolubydlící a začala uvažovat, jak tu dvoumetrovou bránu s hroty přelézt. Jít přes okolní plot s namotaným ostnatým drátem nepřicházelo v úvahu. Tak jsem část sil vynaložila na přehození krosny, která během těch dvou měsíců trochu přibrala na váze a pak jsem na jeden z hrotů zavěsila menší batoh s foťákem a tabletem. A pak jsem se na druhou stranu musela dostat ještě já. Vzala jsem to středem brány, kde jsem měla možnost stoupnout na kolík a druhou nohou dosáhla na horní šprušli u hrotů. Brána vrzala, jak jsme na ní obracela, abych mohla slézt, ale to my bylo jedno. Čas ubíhal. Jakmile jsem dosáhla na zem, ozvala se z okna moje americká sousedka (včera byla strašně zvědavá. Asi šedesátiletá ženská, co přijela do Valle se synem -svobodný třicátnik, maminčin mazánek). A co prý dělám. Vysvětlila jsem jí, že potřebuju na autobus a že brána, která měla být odemčená, je zamčená...A ona, že mi prý může odemčít. Ve zlomku sekundy jsem bábu poslala do háje. Nejradši bych na ní zařvala, že pokud si nevšimla, tak už odemčít nepotřebuji. Beztak to byla ona, kdo zámek zamčel. Vzala jsem bágly a vyrazila na zastávku.
Autobus přijel plný, takže jsem půlku cesty stála v uličce. V Penonome jsem byla vyklopena u benziny, kudy projížděly autobusy mířící všude možně. Všude možně, jen žádný do Davidu. Hodinu jsem čekala a nic. Autobus do Santiaga projel již dvakrát, tak jsem si řekla, že pokud příště přijede zase ten do Santiaga, nasednu na něj a nechám se alespoň dopravit o kus blíž k Davidu. A možná, že ze Santiaga pojedou nějaké spoje. Nasedla jsem tedy do autobusu do Santiaga a po více než hodině již mířila na terminálu k přistavenému autobusu do Davidu. Další tři hodiny v minibuse a vystupovala jsem v úmorném vedru v Davidu. Našla jsem "školní americký autobus"s nápisem Boquete a nasedla.  Ještě hodina jízdy v narvaném voze a byla jsem na místě. Po více než osmi hodinách! Zamířila jsem do vytipovaného hostalu Nomba (mohla jsem jít do další pobočky Mamalleny, ale chtěla jsem větší klid). Postel v ložnici za 10 dolarů, v ceně snídaně. A vyrazila jsem do města na obhlídku a taky na pozdní oběd. Během procházky kolem řeky jsem si přemýšlela, co budu ty následující dny tady dělat. Původní plán dát ještě jeden rafting z finančních důvodů ruším (stejně to vypadá, že je sucho a nedostatek vody v řekách ). Další možností je trek po stezce Los Quetzales, návštěva termálních pramenů nebo třeba noční výstup na sopku Baru (3474 m), což je velká výzva. Deset hodin chůze, překonání 30 kilometrů a 2200 metrů a únavy. Za odměnu pohled na východ slunce z nejvyššího bodu Panamy. Rozhodla jsem se jít do toho. A to dnes v noci. Zítra pak můžu vyspávat . V Mamalleně jsem se zeptala na podrobnosti, zapsala se na tabuli jako účastník a vydala se do obchodu nakoupit nějaké ovoce, sušenky a energetické nápoje. A pak na hostal odpočívat. Doufala jsem, že na pár hodin usnu. Spánek mi vzalo již zjištění, že mi vytekl celý šampón mezi ostatní hygienu (to asi tím dnešním neopatrným zacházením s krosnou). Vyčistit neustále pěnící přípravek téměř nemožné. Na chvíli jsem si lehla, ale usnout se mi nepodařilo. Připravila jsem si věci a večeri a čekám na půl dvanáctou, kdy se od Mamalleny dopravím s ostatními do národního parku, odkud za svitu baterek poputuji na vrchol sopky.


Žádné komentáře:

Okomentovat