Návrat do evropské reality

Cesta zpět do Španělska byla dlouhá. V pátek odpoledne jsem nasedla na motorový člun a nechala se dopravit do Almirante, odkud mi v 7 večer vyjížděl noční autobus do Ciudad de Panama. Cena autobusu 28 dolarů. Měla jsem to pěkně vypočítané. V půl šesté ráno jsem dorazila do hlavního města, nasedla na Metrobus a za 25 centů se nechala dopravit na mezinárodní letiště Tocumen. Cesta přes město trvala hodinu a půl. I tak jsem měla dostatek času a musela čekat na odbavení. Výhodou letiště je, že je tam internetové připojení dvě hodiny zdarma.
Za poslední dolary jsem si nechala krosnu obalit igelitem a vyslala ji na cestu do Palmy. Můj let měl dvě mezipřistání. To první bylo v Bogotě. Tam jsem měla čekat jen 2 hodiny. Ale odlétali jsme později, protože národní policie prováděla běžnou kontrolu zavazadel v době, kdy již byly nakládány do letadla a my seděli na sedadlech. To mi ale nevadilo, prtoože v Madridu jsem měla čekat dalších 5 hodin, tak se mi zkrátila doba mezi lety. Během desetihodinového letu jsem však nemohla spát, takže jsem v Madridu vystoupila neuvěřitelně unavená a oko zamhouřila na hodinu a půl na nepohodlné lavičče.
Do Palmy jsem dorazila včas. A moje zavazadlo taky dorazilo, ale bez drahého igelitového obalu. Tak se mi zdá, že moje zavazadlo bylo také v hledáčku kolumbijské policie. Bez problémů jsme prošla celnicí na letišti. Moje obavy, jestli mi projde ta krabička maté z koky byly zbytečné. Stejně vím, že je to tu legální (v Barceloně je obchod, kde čaj z koky a kokové listy prodávají).
No a pak již hurá na vlak a v Manacoru již čekala kamarádka. Po téměř třech měsících jsem zase byla na ostrově a celé to moje putování mi začalo připadat tak nějak vzdálené. Život v latinské americe je odlišný. Zvykla jsem si na ten život bez stresu, přátelské lidi a teď si zase budu muset zvyknout na evropslý způsob života. Tedy alespoň do zimy...

Poslední dny v ráji

Poslední týden jsem si opravdu užila. Slunečné dny převažovaly nad těmi deštivými a já jsem si tak mohla užít více pláže. Oblíbila jsem si pláž Bluff. Jednou jsem ještě zamířila na pláž na ostrově Carenero a Edi mě provedl po netopýří jeskyni, do které jsem loni sice zamířila, ale po prvním zaznamenání velkých pavouků pohybujících se kolem mých nohou jsem odtamtud utekla.
Edi ale jeskyni naštívil několikrát, tak mě provedl. Jeskyně není dlouhá, ale je třeba jít potokem, jehož voda občas sahá nad kolena (v období, kdy prší hodně se hladina zvedne i o metr). Na stropě jeskyně bylo zavěšeno neskutečné množství netopýrů. Pavouka jsem tentokrát neviděla. Za jeskyní je ještě další jeskyně, ale ta je trošku hůře přístupná, tak jsme jen nakoukli.
Filmaři se na pár posledních dní přesunuli do ulic města a já jsem měla možnost chvíli sledovat natáčení. Chtěla jsem udělat nějaké fotky, ale jelikož jsem neměla akreditaci, nemohla jsem.Předtím, než mě na to upozornili, se mi podařilo ukořistit alespoň jednu fotku. A co se týká Benicia del Toro, tak toho jsem bohužel viděla jen na plakátu coby Pablo Escobara v rámci jedné ze scén.
Večery po práci jsem pak trávila na diskotéce s Edim. Šťastý to týden nebýt toho, že jsem dva dny před odjezdem přišla o foťák, mobil, mp3 a cestovní deník. Během dne na pláži Bluff mi totiž během chvíle, kdy jsem se šla smočit do moře, někdo ukradl batoh :-( . Takže mě čekala nová zkušenost s policejním vyšetřováním. Páni policajti přátelští a ochotní, ale vzhledem k tomu, že pláž je obklopená jen lesy a já nikoho neviděla, je prakticky nemožné, že se moje věci najdou. S vyšetřovacím týmem jsem strávila 3 hodiny a ti mi přislíbili, že pokud někde na černém trhu (ten, kdo to šlohnul, dříve nebo později bue chtít věci prodat) na můj foťák narazí, dají mi vedět mailem. O foťák mi ani tak nešlo, ale měla jsem tam 1GB fotek z Bocas...

Pablo Escobar v Bocas del Toro

Když jsem před dvěma týdny dorazila do Bocas a ubytovala se v Pukalani, sdělili mi majitelé, že od 13. března je hotel obsazený filmaři, že tu bude francouzská produkce točit film. Postupně jsem se dozvídala podrobnosti a nakonec se tu místo nějakého béčkového slaďáku bude točit hollywoodský film s Beniciem del Toro (film Vlkodlak a Che) a Joshem Hutchersonem (Hladové hry) v hlavní roli. Příběh se týká neteře Pabla Escobara (Benicio del Toro), která se zamiluje do surfisty (Josh Hutcherson). Ačkoliv média nesprávně uvádějí, že to bude film o Escobarovi. Název filmu bude Paradise Lost. A před dvěma dny se začalo filmovat. Štáb momentálně okupuje restauraci u pláže Bluff, 7 km od centra a zítra by se měl přesunout do centra. Minulý týden jsem se zúčastnila castingu na kompars, tak doufám, že mi zavolají (i když nemám zrovna kolumbijský obličej a barvu kůže :-) ). Vzhledem k tomu, že moje letošní putování se týkalo především Kolumbie, je to jakési tématické zakončení mé cesty. Začínala jsem v Medellinu u hrobu Pabla Escobara a končím v Bocas del Toro jako svědek natáčení filmu týkajícího se Escobarovy rodiny. A pokud budu mít štěstí, tak setkáním s filmovým Escobarem (Benicio del Toro by měl dorazit zítra). Včera jsem se vydala na pláž Bluff se záměrem obhlédnout situaci a s očekáváním zahlédnout některého z herců. Po několika zamračených dnech se udělalo pěkně, takže jsem se mohla utábořit na pláži před restaurací. Známý, který v restaurací pracuje (během posledních několika dní jsem se na diskotekách seznámila s několika místními) mi řekl pár informací a ukázal, kde zrovna seděli herci. Až na Joshe Hutchersonem jsem nikoho neznala. Dostat se do restaurace bylo ale nemožné, tak jsem si lehla na pláž a sledovala dění. Byla jsem prakticky jediná, žádný dav fanoušků. A pak jsem zahlédla Joshe s foťákem mířit na pláž. Využila jsem situace, vzala foťák a požádala jej o společnou fotku. Vyfotil náš jeho bodyguard, který jej doprovázel i na pláži. Tak první fotku s hollywoodskou hvězdou již mám a teď mi zbývá ještě odchytit Benicia...tak uvidíme v příštích dnech...:-) P.S.: proč vždycky to nejlepší přijde až, když dovolená končí ? (Nemyslím tím filmování...)

Výlet na ostrov Carenero

 Tento týden je slabý, co se týká klientů v restauraci (oproti tomu, co znám z Mallorky je to slabé pokaždé ), tak začínám až v sedm večer. A jelikož se počasí již trochu umoudřilo (v noci pořád leje, ale přes den již i svítí slunce), tak jsem se rozhodla využít téměř celého dne volna k výletu na sousední ostrov Carenero. Nasedla jsem na vodní taxi a nechala se přepravit těch cca 100 metrů na protější břeh. Část osady na pobřeží připomíná spíše slum, odpadky se občas povalují kolem obydlí na kůlech. A samozřejmě všude slupky od kokosových ořechů. Vydala jsem se podél pobřeží s cílem obejít ostrov. Je to relativně malý ostrov, který, pokud se jednou zvedne hladina moří o metr, zmizí z větší části pod vodou. Západní část pobřeží je lemována vilkami obklopenými udržovanou zelení. Směrem na sever se ale stezka mění v rozbahněnou cestičku vedoucí kolem mangrovníků, kde je třeba dávat pozor na každý krok. Z palmy ulamuji dva zelené kokosy. Jeden rozbíjím hned, abych se v tom dusnu osvěžila kokosovou vodou a druhý beru do batohu na později. Cesta vede i křovím a dostavám se postupně k plážím. Na východní straně jsou ideální podmínky na surfování. Méně však na odpočinek na pláži. Všude spousta kokosových ořechů a palem a také stromů s širokými kmeny rostoucími v mokřadech kousek od pláže. Prý v korunách pobývají lenochodi, ale žádného jsem neviděla. Dostávám se na písečnoú pláž, kde odpočívá několik turistů. Nedočkavě skáču do moře. Obloha se pomalu zatahuje (jak typické tady) a ve vodě je mi dokonce tepleji, než na souši. Po třetí hodině to balím a vyrážím kolem plážových resortů k molu, odkud vyplouvají čluny zpět do Bocas. Odpoledne ještě strávím hodinku na hlavní ulici a rozdávám letáky s reklamou na náš hostel. A večer se nudím v restauraci (tento týden je to tu hooodně slabé). Po skončení šichty však vyrážím na diskotéku do Barco hundido, kde potkávám opět Ediho, se kterým se mi fantasticky tančilo minulou středu. Snažím se užít si co nejvíce merengue, salsu,reggeaton, po návratu do Evropy to bude zase samý house a techno a popík. Postřeh z Bocas: muži jsou tu většinou velmi galantní a lidé přátelští...tohle mi bude těžké opouštět.

Pohodové dny v hostalu Mar e Iguana

Takže, jak jsem se již zmínila,změnila jsem hostal a usídlila se v hostalu Mar e Iguana. Zde jsem strávila již loni čtyři dny. Ricardo a Carolina jsou přátelští a i místo má příjemnou atmosféru. Trochu reggae styl, bar pod přístřeškem z palmového listí, terasa s výhledem na moře, všude plno zeleně a květin. Když jsem rozesílala žádosti o dobrovolnickou práci, ozvalo se mi více hostalů, což mi dalo možnost si vybrat (toť věc téměř nemyslitelná, co se týká práce na Mallorce) a já si zvolila Pukalani, který vypadal v pohodě. V Mar e Iguana nabízeli nocleh ve stanu za 15 hodin práce týdně a zbytek zaplacený. Tehdy se mi do stanu nechtělo, teď jsem jej s radostí přijala. Během domluvy s Ricardem jsem byla přesměrována k Pepemu, kuchaři, který v hostalu vede malou restauraci s pokrmy ve středomořském stylu. Šest dní v týdnu mu budu večer výpomáhat. Prvních dvacet oddělaných hodin je za ubytování a večeri a zbytek dostanu zaplacený (na místní poměry luxusních 2,5dolarů), k tomu podíl na spropitném. K tomu mi můj kubánský kamarád Cuba, který v hostalu také pracuje a se kterým jsem v kontaktu od loňska, půjčil na dobu pobytu kolo. Takže od pondělka po večerech vypomáhám v restauraci a během dne hodinku, dvě rozdávám letáky hostalu a snažím se získat nové klienty. A mezitím pohodička. I když až do dneska během dne pršelo. Dnes jsem měla volno, protože je restaurace ve čtvrtek zavřená, tak jsem vyrazila na kole přes ostrov na jednu z nejhezčích místních pláží Playa Estrella, kde je u břehu možné vidět velké červené mořské hvězdice. Včera večer jsem si ještě s jednou klientkou a Pepem zašla na diskotéku do barco Hundido a dost dobře si zatančila merengue j jedním z místních sympaťáků. Přede mnou jsou poslední dva týdny v Bocas a celkově na dovolené, tak si to budu snažit užít, co to dá.

I v Bocas lze narazit na vydřiduchy...po třech dnech měním místo

Počasí dnes asi vyjadřuje náladu majitelů hostalu Pukalani, i když jejich nálada je taková prakticky od prvního dne. A počasí je deštivé od pátku, kdy jsem přijela. Ale dnes leje extra jako z konve a zrovna v den, kdy se potřebuji se svými věcmi přesunout do města do hostalu Mar e Iguana, který mi snad bude lepším domovem na zbytek mé dovolené. S majitely Pukalani jsem byla v kontaktu již před odjezdem z Kolumbie. Místo vypadalo na fotkách pěkně, nabízelo možnosti surfování, kayak i půjčení kola, které by bylo potřebné na dopravu do města. Pukalani totiž leží asi 5 km od centra. Myslela jsem si, že klidné místo mi bude vyhovovat, ale spletla jsem se. A spletla jsme se i v majitelích. Původně jsem měla pracovat 7 hodin denně za postel v dormitoriu, jídlo a nějaké peníze navíc, jenže jak se dnes ukázalo na vyúčtování, na peníze nemám podle nich nárok, a v podstatě ani na to jídlo (prý platí dva dolary na hodinu, což je 14 dolarů denně a já jsem v dormitoriu za 15 dolarů, pak mi vyúčtovali jídlo a prý ještě přicházejí o peníze), takže moje rozhodnutí před dvěma dny, začít hledat něco jiného, bylo správné. V pátek odpoledne jsem sem přijela a hned začala pracovat na baru (no, té práce vážně nebylo a dost jsem se nudila, nehledě na to, že mi řekli, že mi ukáží, jak s recepcí, ale to vysvětlování bylo hodně zběžné, takže mě pak následující den zaučovala odpolední recepční Daisy). V sobotu jsem již začala cítit ze strany majitelů odstup a po skončení mojí směny mě přepadla samota a deprese z místa, kde si není s kým pokecat. Ani procházka nepomohla. Takže jsem napsala mail do Mar e Iguana, kde jsem bydlela loni a kde byli všichni velmi přátelští. V rámci hledání práce jsem totiž dostala několik nabídek, ale bohužel jsem nerozhodla pro Pukalani. V Mar e Iguana mi nabízeli místo ve stanu za 15 hodin práce a zbytek hodin proplacených. Ricardo mi odepsal, ze se mám další den stavit. Tak jsem se včera odpoledne stavila a dohodla se s Pepinem,  majitelem restaurace, která je součástí hostalu, ze mu tam budu 6 dní v týdnu pomáhat. Za dvacet hodin práce týdně budu mít ubytování a večeri a zbytek mi proplatí. S tím, že s Richardem můžu domluvit ještě na nějakých hodinách extra. Po roce jsem se potkala s kamarádem Cubou, který mi na dobu pobytu půjčí kolo. Takže jsem se rozhodla odejít z Pukalani. Dnes již ani po mě nechtěli, abych pracovala (asi, abych po nich nechtěla nějaké peníze. Škrti. A to by si člověk myslel, ze Venezulané budou přátelští.

Výlet do NP La Amistad

  Poslední den v Boquete jsem se rozhodla zajet do NP La Amistad, který se rozprostírá nejen v Panamě, ale také v Kostarice. Vstup do parku je možný ze tří míst, z Volcanu, Cerro Punta a Changuinoly. Já jsem se rozhodla navštívit Cerro Punta nacházející se na druhé straně sopky Barú. Mezi Boquete a Cerro Punta vede stezka "Sendero de los Quetzales", jeden z oblíbených výletních cílů. Jedná se o šestikilometrovou trasu s převýšením tisíc metrů. Kdybych za sebou neměla ten výstup na Barú, asi bych zvolila tento výlet, ale neměla jsem náladu na další výstupy, tak jsem zvolila jednodušší variantu a vydala se po stopách přírody a ptáků quetzalů do NP. Cesta tam mi ale zabrala 3,5 hodiny. Hodinu do Davidu a dvě a půl do Cerro Punta (příměstský autobus zastavující na každé zastávce). Vyrazila jsem před desátou a po druhé jsem byla na místě. K národnímu parku je to ještě dalších 5 km, takže taxi. Řidič byl hovorný a očividně se snažil na turistice vydělat. Prý před časem vezl nějaké Čechy na stezku Los Quetzales. Dovezl mě k bráně parku a dohodli jsme se, že mě v pět zase vyzvedne. V restauraci u vchodu jsem se naobědvala a vyrazila po cestě k administrativní budově. Vstupné do parku 5 dolarů. V parku je možné projít tři stezky. Měla jsem k dobru nějaké tři hodiny, tak na stezku kolem kaskády nebyl čas. Takže jsem se měla vydat na kratší a méně náročnou stezku El Retoňo. Jenže mi to nedalo a na rozcestí jsem se vydala ke kaskádě s tím, že pokud mi cesta bude trvat dlouho, otočím to a půjdu po té kratší stezce. Stezka La Cascada vedla do kopce a občas to i klouzalo. Slyšela jsem rozličný ptačí zpěv. A občas zahlédla i nějakého ptáka. Ale po quetzalovi ani vidu (slechu možná jo, ale to bych musela vědět, jaké zvuky vydává). Když jsem scházela zpět dolů (ke kaskádě se mi nepodařilo dojít, čas mě tlačil,tak jsme se vydala zpět), dosedl na větev stromu za zuřivého zpěvu malý pták. Trochu podobal tomu že hry "Angry birds", tak jsem si jej tak pojmenovala. Angry bird se objevil ještě několikrát. Druhá stezka byla pozvolnější a vedla kolem potoka. Stromy porostlé lišejníky, všude klid. Park vhodný k víkendovým procházkám přírodou. Lesem se ozýval zpěvavě kovový hlas nějakého ptáka. Pokoušela jsme se ten zvuk převézt do not, protože jsem takový zpěv ještě neslyšela. Možná to byl quetzal. Před pátou jsem byla na bráně, kde již čekal taxikář. Ve vesnici jsem nasedla na zpáteční autobus. V okolí Davidu lilo jako z konve. Přede mnou byla poslední noc v Boquete. Další den mě již čekal přejezd do Bocas del Toro, kde jsem měla v plánu pracovat jako dobrovolník v nějakém hostalu.

Noční výstup na Volcán Barú

 Tý brďo, jak já jsem unavená! Tohle byla nejnáročnější akce celého putování. Nespala jsem asi 30 hodin,  ušla během desíti hodin 24 km, překonala převýšení 1600 metrů a stanula na nejvyšší hoře Panamy ve výšce 3474m, odkud jsem v neuvěřitelné zimě sledovala východ slunce. Volcán Barú je spící sopkou, která naposledy chrlila lávu někdy kolem roku 1550. V roce 2006 bylo pod sopkou zaznamenáno zemětřesení napovídající, že v budoucnosti může dojít k procitnutí. V hostelu Mamallena nabízejí odvoz ke vstupu do národního parku. Ve 23:30 je odjezd a o čtvrt hodiny později se již putuje do kopce. Je jen jediná cesta, tak se jde bez průvodce. Cesta nahoru je dlouhá okolo 13,5 km a zabere okolo 5-6 hodin (záleží na rychlosti). Já jsem vyrazila společně s Michaelem, Joannou a Annou. Kluk z Česka dělající v Mamalleně dobrovolníka nás odvezl nahoru k začátku cesty, dal nám nezbytné instrukce a my vyrazili. Jednou z rad bylo, nehnat to rychle nahoru, protože slunce vychází kolem 6:30 a dlouho bysme čekali nahoře ve velké zimě. Teploty se nahoře pohybují od +6 stupňů po mínusové hodnoty. První část cesty jsme byli ještě plní energie, ale postupně se dostavovala únava. Ukazatele nám udávali, kolik jsme již ušli a kolik nám zbývá. První tři hodiny jsme měli dobrý čas. Za hodinu 3 km, tak jsme dělali nějaké přestávky, ale čím výše jsme byli, tím chladněji nám bylo, tak jsme raději pomalu šli. Od 8.kilometru jsem se potýkala s únavou. Oči se mi zavíraly. Nahoru jsem šla občas spíše že setrvačnosti. Postupně na sebe navlékla mikinu a bundu. Jakmile jsme zahlédli na vrcholu antény (část vrcholu okupují antény a vysílače), bylo nám zase trochu hej. Vrchol se blížil. Ale to nejtěžší mělo ještě přijít. Poslední úsek dal zabrat. Obloha se již pomalu vyjasňovala a přede mnou ještě asi 300 metrů k vysílačům. Jenže únava a řidší vzduch nedovolily nabrat tempo a několikrát jsem se musela zastavit a nabrat dech. U vysílačů čekala v závětří jiná skupinka lidí. Na vrcholu byla opravdu velká zima a foukal ledový vítr. Vydala jsem se po pěšině kolem kráteru k nejvyššímu bodu, na kterém je kříž. Nebylo to daleko, spíše štěrk na pěšině klouzal, k tomu ten ledový vítr...tak jsem to zapíchla v jednom místě, sedla na skálu a pozorovala drkotajíc zuby východ slunce. Kdyby mi nebyla taková zima, užila bych si to víc. Takhle jsem jen doufala, že to slunce brzy vyleze, abych mohla jít zase dolů.  S vycházejícím sluncem se ukazovala krajina kolem sopky. Svítící obydlí v údolí zhasínala a na východní straně se převalovaly mraky, nad které nakonec vyšlo slunce. Se zmrzlými prsty jsem udělala několik fotek a zamířila k anténám. S ostatními jsme se navzájem nafotili a vyrazili dolů. Bylo k neuvěření, kudy jsme v noci šli. Ačkoliv nám na cestu svítil měsíc skoro v úplňku, nemohli jsme vidět všechnu tu vegetaci kolem. Stromy porostlé lišjníky, květiny a prašnou cestu s kameny, na které to dolů občas pěkně klouzalo a bylo potřeba dávat pozor na každý krok. Po rozednění mě únava přešla a s euforií, že jsem to zvládla a že už mě čeká jen sestup dolů a žádné funění do kopce, jsem sestupovala dolů a fotila. Jakmile jsem trochu rozmrzla, začalo mi být líto, že jsem na vrcholu nezůstala déle a nedolezla až ke kříži, ale co už... U přístřeší pod vrcholem jsme se nasnídali a pak již hurá k hostelu. Jenže to hurá k hotelu nám zabralo kvůli klouzajícímu štěrku další tři hodiny, během nichž mě nadšení přešlo a únava se opět dostavila společně s bolestí prstů na nohách. Na 9.kilometru nás dohnala skupinka dvou postarších Američanů s průvodcem, který nám nabídl odvoz do Boquete. Měl auto zaparkované 4 km od vstupu do parku, aby tak zmenšil zátěž svým klientům, takže nám zabývalo posledních 500 metrů. Jinak bych ušla 28 km, takhle to bylo méně. Průvodce nám vykládal o případech, kdy lidé vyrazili na cestu bez dostatečného vybavení a špatně informování o náročnosti cesty a rozčiloval se nad počínáním Mamalleny, která lidi vpustí do parku, aniž by se informovala o jejich fyzické kondici. Prý již viděl během 13 let, co dělá průvodce, hodně věcí. Zavezl nás do města, my mu každý dali 3 dolary, rozloučili se a šli na hostel. Nabídku průvodce, že nás odpoledne vezme k termalním pramenům za dobrou cenu, jsme odmítli. Plán každého z nás na odpoledne byl jasný - konečně se vyspat.  Předtím, než jsem se uložila do postele, jsem ještě zanesla prádlo do prádelny a zašla si do restaurace orientované na rybí tacos pro oběd. A pak již spánek. 

Náročný přejezd do Boquete

Tak tohle byl (ještě bude) pěkně náročný a dlouhý den. Vstávala jsem před půl pátou, abych stihla první autobus do Penonome, kde jsem měla přesednout na autobus do Davidu a odtud to již bylo do Boquete kousek. Se správkyní orchidejové zahrady jsem byla domluvená, že zámek na bráně nezamče, abych se ráno dostala ven. Jen jsem doufala, že moje nové švýcarské spolubydlící nebudou tak pečlivé a nezamknou ten zámek ony (matka s asi dvanáctiletou dcerou se chovaly, jakoby nikdy nebydlely na hostalu s jinými lidmi. Připadala jsem si jako exot, jak se na mě byly podívat). Moje předtucha byla správná. Zámek na bráně byl zamčený...v duchu jsem proklela spolubydlící a začala uvažovat, jak tu dvoumetrovou bránu s hroty přelézt. Jít přes okolní plot s namotaným ostnatým drátem nepřicházelo v úvahu. Tak jsem část sil vynaložila na přehození krosny, která během těch dvou měsíců trochu přibrala na váze a pak jsem na jeden z hrotů zavěsila menší batoh s foťákem a tabletem. A pak jsem se na druhou stranu musela dostat ještě já. Vzala jsem to středem brány, kde jsem měla možnost stoupnout na kolík a druhou nohou dosáhla na horní šprušli u hrotů. Brána vrzala, jak jsme na ní obracela, abych mohla slézt, ale to my bylo jedno. Čas ubíhal. Jakmile jsem dosáhla na zem, ozvala se z okna moje americká sousedka (včera byla strašně zvědavá. Asi šedesátiletá ženská, co přijela do Valle se synem -svobodný třicátnik, maminčin mazánek). A co prý dělám. Vysvětlila jsem jí, že potřebuju na autobus a že brána, která měla být odemčená, je zamčená...A ona, že mi prý může odemčít. Ve zlomku sekundy jsem bábu poslala do háje. Nejradši bych na ní zařvala, že pokud si nevšimla, tak už odemčít nepotřebuji. Beztak to byla ona, kdo zámek zamčel. Vzala jsem bágly a vyrazila na zastávku.
Autobus přijel plný, takže jsem půlku cesty stála v uličce. V Penonome jsem byla vyklopena u benziny, kudy projížděly autobusy mířící všude možně. Všude možně, jen žádný do Davidu. Hodinu jsem čekala a nic. Autobus do Santiaga projel již dvakrát, tak jsem si řekla, že pokud příště přijede zase ten do Santiaga, nasednu na něj a nechám se alespoň dopravit o kus blíž k Davidu. A možná, že ze Santiaga pojedou nějaké spoje. Nasedla jsem tedy do autobusu do Santiaga a po více než hodině již mířila na terminálu k přistavenému autobusu do Davidu. Další tři hodiny v minibuse a vystupovala jsem v úmorném vedru v Davidu. Našla jsem "školní americký autobus"s nápisem Boquete a nasedla.  Ještě hodina jízdy v narvaném voze a byla jsem na místě. Po více než osmi hodinách! Zamířila jsem do vytipovaného hostalu Nomba (mohla jsem jít do další pobočky Mamalleny, ale chtěla jsem větší klid). Postel v ložnici za 10 dolarů, v ceně snídaně. A vyrazila jsem do města na obhlídku a taky na pozdní oběd. Během procházky kolem řeky jsem si přemýšlela, co budu ty následující dny tady dělat. Původní plán dát ještě jeden rafting z finančních důvodů ruším (stejně to vypadá, že je sucho a nedostatek vody v řekách ). Další možností je trek po stezce Los Quetzales, návštěva termálních pramenů nebo třeba noční výstup na sopku Baru (3474 m), což je velká výzva. Deset hodin chůze, překonání 30 kilometrů a 2200 metrů a únavy. Za odměnu pohled na východ slunce z nejvyššího bodu Panamy. Rozhodla jsem se jít do toho. A to dnes v noci. Zítra pak můžu vyspávat . V Mamalleně jsem se zeptala na podrobnosti, zapsala se na tabuli jako účastník a vydala se do obchodu nakoupit nějaké ovoce, sušenky a energetické nápoje. A pak na hostal odpočívat. Doufala jsem, že na pár hodin usnu. Spánek mi vzalo již zjištění, že mi vytekl celý šampón mezi ostatní hygienu (to asi tím dnešním neopatrným zacházením s krosnou). Vyčistit neustále pěnící přípravek téměř nemožné. Na chvíli jsem si lehla, ale usnout se mi nepodařilo. Připravila jsem si věci a večeri a čekám na půl dvanáctou, kdy se od Mamalleny dopravím s ostatními do národního parku, odkud za svitu baterek poputuji na vrchol sopky.

Potloukání se s otlačenými prsty na nohách po El Valle

Za posledních čtrnáct dní, kdy jsem na nohách měla jen sandály nebo nic, si moje nohy odvykly na zavřené trekové boty a první tlaky se začaly hlásit o slovo. Takže jsem zalepila malíčky a po deváté vyrazila na další obhlídku okolí. Jako první k hotelu El Campestre, kde měli být místní unikátní zlaté žabky. Jenže žabky tam již nějakou dobu nejsou a jediné místo, kde je možné spatřit, je zoo. Tak nic, vydala jsem se kolem malebných  rezidencí směrem k vodopádu Chorro El Macho. Jen dojít tam mi dalo zabrat. Malíčky bolely při každém kroku. Ono pochodovat celý den po asfaltu není legrace. Vstupné k vodopádu 3,75 dolaru. Na to, že se jedná jen o kratičký okruh, docela drahé vstupné. Kdo chce, tak si zde může vyzkoušet canopy. Ale myslím, že v porovnání s tím kostarickým canopy tohle bude velmi slabý odvar. A taky drahý. Prošla jsem se kolem vodopádu a zamířila zpět do města něco pojíst. A po obědě zamířila na hostal sundat boty. Orchidejovou zahradu zrovna navštívil zájezdní autobus Američanů. Zítra mě čeká brzký přejezd do Boquete. Bude to dlouhá cesta, protože nejdříve musím dostat do Penonome a pak do Davidu a odtud do Boquete. Předpokládaná doba cesty okolo 6 hodin.

Přejezd do El Valle výstup na Spící Indiánku

 Tak tuhle noc jsem se moc dobře nevyspala. Část osazenstva se zúčastnila party na lodi, která byla tentokrát zdarma (prý tam byla točit televize, tak potřebovali lidi) a jejich návrat na hostal dal zabrat. Někteří pánové neumějí chlastat a tak se stalo, že jeden dokonce spadl z horní palandy a probudil půlku pokoje svými skřeky. K tomu pak část pokoje, včetně těch přiožralých vstávala někdy po čtvrté na autobus, takže další probuzení. Vzbudila jsme se o půl osmé grogy. Přede mnou byl zhruba dvouhodinový přesun autobusem do 120 km vzdáleného městečka El Valle. Takže jsem posnídala lívance (v ceně ubytování) a vyrazila na Metro bus mířící na hlavní autobusový terminál Albrook. Jelikož jízda tímto typem autobusu je podmíněna vlastnictvím speciální nabíjecí karty (kterou jsem neměla, i když jsem si ji mohla koupit na hostalu), požádala jsem jednu cestující, zda by za mě "nezaplatila" a já jí dala těch 25 centů, co jedna jízda stojí. Na Albrooku jsem si u přepážky koupila lístek do el Valle (4,25 dolarů) a s předpokladem, že to tu funguje jako v Kolumbii, zamířila k bráně k nástupišti. Jenže tam byl turniket a hlídačku místo moji jízdenky zajímala nějaká karta, kterou bych přiložila na turniket. Odkázala mě k budce před branou, kde jsem byla nucena si zakoupit za 1,25 dolaru "rapid card"(po předložení dokladu totožnosti), kterou jsem pak přiložila na turniket a poté, co se jí odečtl ten jeden kredit v hodnotě 25 centů, jsem byla vpuštěna na nástupiště. Toto pro mě bylo nepochopitelné. Asi se jedná o jakýsi poplatek za pohyb po terminálu nebo co... Na nástupišti 48 již čekal minibus. Nasedla jsem a vyrazila na cestu. Cesta byla o něco méně pohodlná, než na co jsem byla zvyklá v Kolumbii. Po dvou hodinách jsem vysedla v El Valle. Je to šestitisícová vesnice ležící v druhém největším obyvatelném kráteru na světě. Poslední velká erupce proběhla před 13 tisíci lety. Přesto je znát vulkanická minulost dodnes v podobě termálních pramenů. Ihned, co jsem vystoupila, bylo znát, že jsem o několik stovek metrů výše nad mořem. Přesněji v šesti stech. Nebylo takové horko k zalknutí jako v Panama City. El Valle má také přívlastek vesnice věcného jara. Přes okolní hory tvořící okraj kráteru se převalovala mlha. Vydala jsem se najít ubytování v La Casa de Juan, což měla být jedna z nejlevnějších možností. Hostal leží na začátku vesnice a než jsme jej našla, pěkně jsme se s těmi batohy na zádech zapotila. Brána k hostalu sice byla otevřená, ale dvůr zel prázdnotou a celý hostal působil zanedbaně. Marně jsem se někoho dovolávala, tak jsem se otočila na patě a šla hledat hostal Orquidea, což byla druhá levná možnost. Místní mě nasměrovali k orchideové zahradě. Dostala jsem postel v šestilůžkové ložnici za12 dolarů na noc a vydala se do centra něco pojíst. V neděli se v El Valle koná trh. Nějaké ovoce, zelenina, rukodělné výrobky...po ulicích se pohybovalo dost lidí. Také turisté. Vydala jsem se podél silnice směrem k Piedra Pintada, což by měly být staré malby na velkém šutru. Nachází se v severozápadním okraji kráteru. Vstupné pro cizince 2 dolary. Ani jsem netušila, že v rámci této prohlídky můžu navštívit i dva menší vodopády a vylézt i na horu India Dormida, která je jednou z místních atrakcí. India Dormida neboli Spící Indiánka je část pohoří tvořících kráter. Jméno dostala právě kvůli svému tvaru připomínajícímu ležící ženu. Původně jsem nahoru chtěla vylézt až zítra, ale když už to bylo po cestě...a navíc výstup neměl zabrat více jak hodinu a půl. Byly dvě hodiny odpoledne, takže dostatek času do setmění. U Piedra pintada probíhal "rapový" výklad místních mladých průvodců, kteří si tak přivydělávali. S klackem v ruce vysvětlovali přibližný význam obrazců. Jelikož je neděle, bylo tu dost návštěvníků. Většina z nich však nebyla připravena na nějaký trek (typickým obutím žen jsou sandály s podpatkem) a tak dál než k Chorro escondido nedošli. Naštěstí, jinak by to bylo na vrcholu Spící Indiánky jako na Václaváku. Oproti jiným výstupům (třeba treku k Ciudad Perdida) bylo překonání těch cca 330 výškových metrů brnkačka. A z vrcholu se naskytl krásný pohled na El Valle a kráter. Do údolí jsem se mohla vydat stejnou cestou nebo se vydat po pěšině vedoucí po svahu. Zvolila jsem pěšinu, na které bylo třeba dávat pozor na každý krok. Tam by se sandálemi nikdo nemohl. Sestoupila jsem mezi domy a zamířila po cestě zpět do centra. Na hřišti zrovna probíhal nedělní baseballový zápas. Chvíli jsem si sedla na tribunu a sledovala děj. Naposledy jsem se baseballového zápasu zúčastnila na gymplu. Byla jsem trochu atrakcí jakožto jediná gringa na tribuně. Když jsem odcházela, někteří hráči z vedoucího družstva mi mávali na rozloučenou. Ostatně lidé tady ve Valle jsou velmi přátelští k turistům a zdraví třeba, i když mě předjíždění na kole. Se otočí a pozdraví. Kromě toho, že do Valle míří turisté, míří sem o víkendu i Panamci z hlavního města a spousta bohatých tu má svoje "víkendové chaty". Vesnička je udržovaná. V supermarketu (tady je vedou Číňané) jsem si koupila pár surovin (oproti Kolumbii za hubičku) a na ulici pečené maso a k večeri si připravila brambory s cibulkou a masem. K tomu čtvrtku vodního melounu z trhu. A spát se šlo brzy.

Den v Panama City

 V Ciudad de Panama jsem strávila již loni tři dny, takže dnešek jsem vyplnila návštěvou Metropolitního přírodního parku a odpolední procházkou koloniální čtvrtí Casco Viejo. Za ten rok došlo k určitým změnám ve městě. Kolem Casco Viejo je stavěna na moři silnice, která by měla usnadňovat dopravu a prý se staví metro. V samotném Casco Viejo přibylo opravených domů a další čekají na renovaci. I ruina Noriegova klubu Club Union, na který během americké invaze v roce 1989 dopadla jedna z raket, je již obehnána plotem a první práce na budoucím hotelu začaly. Ulice dostávají novou dlažbu. Ráno jsem se nejdříve vydala taxíkem do metropolitního parku, kde sice mají žít určité živočišné druhy, ale kromě želviček a mravenců jsem nic neviděla. A spíše než zpěv ptáků jsem slyšela zvuk projíždějících aut z nedaleké silnice a nebo letadla létající z nedalekého letiště v Albrooku. Přitom tu chtějí za vstup 4 dolary (místní platí jen dolar). Osobně mi přijde zajímavější procházka na Cerro Ancon. Po nějakých dvou hodinách jsem si u silnice stopla taxíka a nechala se za 2,50 odvézt k vyhlášenému trhu s mořskýmí plody, který je kousek od Casco Viejo. Loni jsem to neudělala, ale tentokrát jsem si poručila porci krevetových ceviche, což je místní pochoutka. Vlastně ve spoustě přímořských oblasti jižní a střední Ameriky je to typické. Rybí maso nebo mořské plody naložené v citrónové omáčce s cibulí. Mňamka. A zaručeně čerstvé. A levné. Na stáncích se cena za kelímek pohybuje okolo 2,50 dolarů, v závislosti, co si objednáte. Prošla jsem se rybým trhem (kéž by takový trh s levnými, ale vynikajícími rybami byl i na Mallorce, nebo v Češku) a zamířila do ulic starého města. A zítra mizím směrem na severozápad do vesničky El Valle, která leží ve velkém kráteru a má několik turistických zajímavostí. Po dvou týdnech strávených u moře (nebo na moři) se zase podívám do zelené divočiny.