Druhý den v Bogotě

Vstala jsem brzy a bez bolesti hlavy. Hlavním cílem rána byla hora zvedající se nad město - Cerro Montserrat. Počasí se vyvedlo, takže jsem nečekala na snídani v ceně a vydala se před osmou do ulic. Po cestě jsem se stavila obhlédnout prý nejstarší náměstíčko města - Plazoleta Chorro Quevedo, kde prý byla Bogota v roce 1537 založena. I když panuje názor, že prvním místem byla katedrála na dnešní Plaza Bolivar. Náměstíčko dýchá uměleckým dojmem. Na domcích jsou barevné obrázky a v jednom rohu stojí malý bílý kostelík. Trochu mi to připomíná pařížské zákoutí. Prošla jsem se postranní uličkou, která byla neméně zajímavá.
Město se kolem osmé teprve probouzelo. Došla jsem k hotelu Intercontinental, tam, kde jsem včera viděla vcházet Juanese a nedalo mi to, abych jako správná fanynka netoužila po společné fotografii nebo autogramu. Chvíli jsem sbírala odvahu a pak vkročila dovnitř. Sympatická recepční mi sdělila, že neví, jestli je ještě Juanes v Bogotě, ale včera v hotelu probíhalo nějaké natáčení. Takže tam nebydlí. Musela jsem se tedy spokojit s touto informací a teď již klidně vyrazit konečně na tu lanovku na Cerro Montserrat. Ano, na lanovku. Už toho zdolávání kopců začínám mít plné zuby. Navic v průvodci neoznačují pěší variantu během týdne za nejbezpečnější a stačil mi ten nepříjemný pocit v Cali. Navíc bych musela překonat asi 600 metrové převýšení do 3200 metrů nad mořem a docela mě tu ten místní vzduch zmáhá. Takže lanovka.
Zaplatila jsem 7700 pesos za jednotlivé jízdné a nechala se vyvézt nahoru. Již během jízdy jsem mohla sledovat město z ptačí perspektivy, ačkoliv v určitých momentech mi ten pohled na volný prostor pod lanovkou nedělal dobře. Lanovka je pěkně prosklená.
Na vrcholu stojí bílý kostel, v jehož nitru lze obdivovat původní kapličku s pěkným oltářem. Výhled je samozdřejmě krásný, i když ze začátku bylo město zahaleno ve smogu. Ten byl naštěstí brzy odvanut. V zadní části je jakási pasáž nabízejícií suvenýry, jídlo a také čaj z koky. Další místo, kde jej lze koupit. I když s vysokohorskou přirážkou. Krabička se 100 sypanými sáčky tu přijde na 22 tisíc a včera mi jej nabízeli za 16 tisíc. I šálek čaje je dražší. Stačí ale sejít pod kostel a v bistru nabízejícím občerstvení dostanete čaj z koky za 1600 pesos. Toho jsem využila a posnídala kapsu plněnou kuřecím masem a energii dodala čajem z koky. Jeho chuť není nijak výrazná, řekla bych slabší, než zelený čaj.
Po hodině a půl jsem opět vyrazila lanovkou dolů a zamířila kolem Esmeralda Trade Center směrem na carrera 7. Na náměstíčku kousek od smaragdového centra probíhá čilý prodej smaragdů překupníkům. Horníci, kteří nějaký ten smaragd dostali, se jej tady snaží prodat za co nejvyšší cenu. Bylo poznat mezi postávajícími muži, kde probíhá obchod. Tajně si v hloučku kameny ukazovali. Všeobecně se ale doporučuje kupovat smaragdy v oficiálních krámcích (Skvělým zdrojem informací o smaragdech mi byla kniha Juraje Lisky Kolumbijská triáda).
Vydala jsem se po carrera 7 směrem k nejvyšší budově Colpatria a býčí aréně. Po cestě mi oko padlo na výlohu jednoho z obchodů, kde jsem uviděla krabičky čaje z koky. Šla jsem se zeptat na cenu. 15 tisic. Takže si odvážím do Španělska další suvenýr .
Nejvyšší budova je otevřená veřejnosti jen o víkendu, takže další snímky z ptačí perspektivy jsem musela oželit. V prostorách býčí arény je asi kluziště a za tuto prohlídku se mi nechtělo platit. Takže návrat do starého centra. Po cestě jsem dostala k ochutnání vynikající maso na grilu a skoro jsem se nechala zlákat. Zamířila jsem však do Smaragdového obchodního centra a usmlouvala jsem cenu jedných krásných náušnic s malými smaragdy na 70 tisic pesos (cca 700 Kc). Tady u zdroje jsou smaragdy levné.
Spokojeně jsem sedla do kavárny Juan Valdez a vychutnala si oblíbené nevado de cafe. Před třetí hodinou jsem si odskočila do vojenského muzea na prohlídku. Vystaveny jsou jednak historické artefakty a uniformy, ale i ty současné.  Na dvoře je pak možné obdivovat stíhačku, tank nebo třeba prezidentský vrtulník. Vstup zdarma jen na doklad totožnosti.
Jelikož dnes byla od čtyř hodin přehlídka výměny čestné stráže prezidenta, moje příští zastávka byla u prezidentského paláce. Čekat se muselo do čtvrt na pět a pak začala parádní 45 minutová výměna stráží doprovázená vojenským orchestrem. Není nutné se nějak registrovat, není to tu tak narvané turisty jako třeba v Londýně a osobně si myslím, že je to zajímavější výměna než v Londýně. Tohle byla taková třešnička na dortu dneška. Když výměna končila zamířila jsem před palác, kde jsem se vyfotila se dvěma vojáky (všichni jsou tu na turistky usměvaví a milí, ne jako v Česku ty kamenné tváře).
Poslední částí dneška byla prohlídka Musea de Botero y de Moneda, ačkoliv jsem tuto prohlídku neplánovala. Vstup byl zdarma a otevřeno až do sedmi, takže jsem měla ještě hodinu a a půl. Hlídač po mě chtěl napsat nějaké výrazy v češtině. Vážně jsou tu přátelští lidé. Kromě expozice týkající se numismatiky a expozice obrazů Fernanda Botera, kterou jsem videla již v Medellinu, je v muzeu možné shlédnout i obrazy známějších malířů jako Pablo Picasso, Matise, Renoir...
Prohlídku města jsem zakončila návratem na Plazoleta del Chorro a pak již hurá na hostel.
Původní plán zůstat v hostelu ještě další noc a udělat si výlet do Zapaquira k solné katedrále jsem zrušila a zítra se přesouvám do Villa de Leyva (kterou bohužel nelze navštívit během jednoho dne, cesta tam trvá 4 hodiny).