čtvrtek 31. ledna 2013

Přejezd do Villa de Leyva a toulky městem

Hm, tak ta večeře a hostalu (kuřecí kousky v omáčce a rýže) nebyla moc "košer". Do rána jsem dostala průjem. A nebyla jsem jediná. Během noci se dveře záchodu na pokoji netrhly. Tak jsem ráno spolkla jedno imodium a před odchodem z hostalu ještě endiaron a doufala, že se během té cesty na zastávku místního "metra" Transmilenio nepo... Přede mnou byla dlouhá cesta do Villa de Leyva. A to jsem se ještě musela vymotat z Bogoty. Co se týká hostelu Musicology, tak jsem zažila již lepší ubytování. Pokoj byl přeplněný, málo místa na věci a na recepci někdy neuměli španělsky a nějaké bližší informace týkající se toho, kde lze třeba sehnat mate z koky, neposkytovali. Došla jsem na stanici Museo del oro a nasedla na "metroautobus". Po jednom přestupu jsem se nechala dopravit na stanici Portál del norte, odkud měly vyjíždět autobusy ven z města. Cesta Bogotou mi zabrala hodinu. Naštěstí jsem nemusela čekat na autobus do Tunja, už stál u dálnice a nabíral cestující. Cena do cca 100 km vzdálené Tunjy - 19 tisíc. Autobus byl jedním z těch lepších. Pohodlná sedadla a během jízdy kopcovitou krajinou film. Na rozdíl od jiných části Kolumbie, to tu bylo vyprahlejší . Ve zprávách hlásili, že v Kolumbii panuje neobvyklé sucho a horko. Políčka na kopcích měla zelenožlutou barvu. Projížděli jsme kolem Puente de Boyaca , místa, kde v roce 1819 proběhla pod vedením Simona Bolivara jedna z nejvýznamnějších bitev o nezávislost na Španělsku a Kolumbie získala nezávislost. Vlajky, památník, malý mostek ...Trochu to na mě působilo jako takový kolumbijský Slavkov . V Tunja jsem přesedla na mikrobus zajišťující dopravu do
Villa de Leyva. Tuhle část cesty jsem trochu prospala. Ale během hodiny jsem byla na místě. Celkově mi celý přesun z Bogoty zabral 4 hodiny. Vydala jsem se najít hostal Rana, který jsem si v noci zamluvila a ráno dostala potvrzenou rezervaci. Postel v 8 lůžkovém pokoji za 20 tisíc, teplá sprcha a přátelští majitelé domu, ve kterém hostal je. Ne jako neosobní přístup v Bogotě. Navíc poloha jen kousek od hlavního náměstí Plaza Major. Bylo horko, tak jsem se převlékla a vyrazila do ulic najít něco k obědu. Potřebovala jsem dobít energii jídlem a doufala, že imodium zabralo. Polévka, ryba s rýží, salát a nápoj. Bylo to velmi chutné meníčko. A pak již obhlédnout náměstí a v informacích zjistit, jak se dostanu k Pozos Azules, což jsou modré tůňky ve vyprahlé krajině někde za vesnicí. Jsem nasměrována na výpadovku do "pouště", jak tu nazývají tu vyprahlou krajinu. Prý je tam směrovka. Haha, po směrovce ani vidu ani slechu. Ostatně tady v Kolumbii chybí jakékoliv turistické značení, takže je třeba mít dobrý orientační a deduktivni smysl. Poptala jsem se místních a bylo mi porazeno, že mám jít po cestě pořád rovně a pak na kopci zatočit doprava, že to povede k tůním. Jo jasně, prostě jsem to vzala nějakými cestami přes pole, až jsem došla na nějaký kopec a odtud zahlédla modrou hladinu jezírek ukrytých v zeleni. Tak jsem sešla po cestě v polopoušti dolů, ale u cesty se najednou objevil ne zrovna přátelsky vypadající býk. Na pamplonské běhání s býky jsem nějak náladu neměla, tak jsem to vzala oklikou a došla alespoň k jednomu jezírku. Zas až takový zázrak to ale nebyl. Bylo kolem třetí a ještě jsem chtěla vidět něco z městečka, tak jsem to vzala nejkratší cestou zpět. Trochu mě tato výprava zklamala. V okolí města je ještě několik zajímavých míst, ale ty si nechám ujít. Procházka uličkami s malebnými koloniálními domky byla velmi příjemná. Ačkoliv během mého návratu začalo poprchávat a nad horami čnícími nad městem se válely tmavé mraky. Odpolední světlo bylo skvělé na focení,tak jsem obešla snad všechny pamětihodnosti. Nejvíce se mi líbil bývalý mlýn Molino Mesopotamia, který je dnes hotelem. Má neuvěřitelně romantickou a klidnou atmosféru. Je plný květin a zeleně a zadní část s cestičkou u potůčku připomíná zákoutí z pohádky o vodníkovi. Jen ten vodník tu chyběl. I když jemu podobná figurka střežila recepci. Jednotlivé uličky jsou plné krámků s uměleckými předměty a suvenýry a také restauracemi. Narazila jsem na galerii s obrazy místní malířky Anne Pascale, které by se mi moc líbilo mít doma na zdi. Hrály barvami a působily veselým a teplým dojmem. Přesně styl, co bych chtěla mít doma. Škoda, že má galerii tak daleko od Evropy. Vzala jsem si její navštívenku s internetovou adresou. Třeba si jednou nějaký její obraz nechám poslat. Se stmýváním přišel i déšť. Ještě jsem chvíli pozorovala nasvětlující se hlavní náměstí s kostelem a pak vyrazila již na hostal. A zítra přesun do San Gil, kde hodlám užít trochu adrenalinu během raftingu.

Žádné komentáře:

Okomentovat