Sedím v chill out koutku v hostelu, je šest odpoledne a venku to pěkně bouří. Teď už mi to jedno a bouřku si užívám. Přes den ale bylo naštěstí pěkně...
Vzbudila jsem se o půl osmé čerstvá a odpočatá, ale nejistá, jestli strávit celý den, co mi zbývá, v Popayanu ve městě, nebo se vydat na půldenní výlet do Silvia, kde bych měla možnost vidět a nafotit příslušníky indiánského etnika Guambiano. Vzhledem k tomu, že jsem včera již část města viděla, rozhodla jsem se vyrazit na nádraží. Mikrobus vyjížděl za pět minut a cesta do horské vesničky trvala hodinu. Během vjezdu do centra jsme byli zkontrolováni po zuby ozbrojenou policií (příslušník mi prohledal batoh). Tady na jihu je těch kontrol dost a i policisté jsou ozbrojenější.
Vystoupila jsem na hlavním náměstí, kterému dominuje katedrála. V parku posedávalo několik příslušníků Guambiano. Jelikož se o nich říká, že nemají rádi, když je člověk fotí a dokážou být agresivní, vytahují foťák a fotím je z větší dálky. Guambianové v městečku přímo nebydlí, přicházejí sem z okolních horských vesniček,kde jich žije na 12 tisíc. Jejich typický do fialové barvy laděný oděv je nepřehlédnutelný. Na hlavě nosí buřinku podobnou té Pana Tau. Muži i ženy nosí sukně, i když u mužů je to spíše taková zavinovací podoba. V úterý bývá na náměstí v Silvia trh, na kterým prodávají svoje výrobky. Trh jsem sice prošvihla, ale přesto jsem měla možnost Indiány vidět a dokonce si s nimi promluvit.
Vydala jsem se po ulici napravo katedrály směrem pryč z městečka. Bylo mi jasné, že do indiánské vesnice nedojdu, o to jsem ani neusilovala, jelikož jsem odpoledne chtěla ještě prohlédnout zbytek Popayanu, ale procházka klidnou kopcovitou krajinou byla fajn. Hlavně jsem chtěla zachytit několik Guambianů. U cesty seděly dvě Indiánky. Pozdravila jsem je a ony mi nabídly ke koupi jejich fialové pončo. O to jsem neměla zájem. Jedno pončo si již z Kolumbie povezu. Mě ale zajímalo něco jiného. Foto. Po krátké konverzaci týkající se toho, odkud jsem přijela a kam jdou ony, jsem je požádala o fotografii. Stydlivě se zasmály a svolily s podmínkou, že jim dám každé po tisícovce. To je nějakých deset korun každé. Paráda. Vytáhla jsem stativ a poté, co jsem je dvakrát tajně vyfotila, jsem si stoupla k nim a udělala společné foto. Dala jsem jim dvoutisícovku a pokračovala v cestě. Jenže bylo již půl dvanácté, v žaludku mi kručelo a do Popayanu cesta dlouhá, tak jsem to po chvíli otočila nazpět.
Obě Indiánky stále seděly u cesty a čekaly na odvoz.
Prošla jsem se městečkem na druhý konec ke starému mostku a hřbitovu a na náměstí sedla do restaurace, kde jsem si objednala oběd za čtyři tisíce pesos. Hlavní chod jsem snědla, byl dobrý, ale polévku jsem nechala. Jednak v ní bylo příliš té jejich hnusné chutnající petržele (ono se to jmenuje jinak), kterou nemusim již od cesty po Thajsku (ve všech exotických zemích, co jsem doposud navštívila, to cpou do sídla), a jednak jsem si všimla, že mezi bramborami, nudlemi a tou petrželí plave něco podobného malým červíčkům. Nezkoumlala jsem co to je a odložila lžíci.
Zpáteční cesta mě přišla o tisícovku levněji. Ale byla trochu delší. Nevím, kudy všudy jsem jeli, protože jsem velkou část prospala (ten čerstvý vzduch nadmořské výšky 2649 metrů mě zmohl). Vysedla jsem v Popayanu, zjistila, kde si další den budu kupovat lístek a vypravila se do centra. Byly tři hodiny a mě zbývalo dojít na kopec ke kapličce. Z kopce nebyl tak dobrý výhled jako včera od "koně". Sestoupila jsem po dlážděné křížové cestě dolů. Hned vedle stojí likérka, na kterou upozorňovala již cedule ve městě. Nevypadalo to, že by tam pouštěli na exkurze. Šla jsem dál, ale ten nápad mi nedal, otočila jsem to a zeptala se vrátného, jestli by bylo možné jít na prohlídku. Pokrčil rameny a vpustil mě dovnitř, že se mám jít zeptat do kanceláře, co byla kousek.
Tam jsem byla odkázána na šéfa personálního, který se nejdřív nějak netvářil, ale když jsem mu řekla, že jsem turistka z Češka, tak svolil a zavedl mě do patra k laboratořím, kde oznámil dvěma pracovnícím, že mě mají provést po fabrice. Vyfasovala jsem bílý plášť a čepici a po chvíli čekání, než pracovníkům skončí pauza, jsem byla provedena halou, kde se do sklenic stačí aguardiente (likér z fermentované cukrové třtiny, který je v Kolumbii velmi populární) a balí se do krabic. Každý region má svůj druh aguardiente a likérka v Popayanu vyrábí pro region Cauca. Po prohlídce fabriky jsem se vrátili do kanceláře s laboratoří a následovala ochutnávka :-) . Raději jsem moc neochutnávala, protože jsem věděla, jak je likér zákeřný.
Když jsem opustila fabriku, ozvalo se zahřmění. Slunce stále svítilo, ale za kopci se to nebezpečně černalo. Vyrazila jsem rychle do supermarketu nakoupit něco na snídani, pak ještě ledové kafe Juan Valdez a hurá na hostal.
...
Z náměstí se ozývá jakási hudba. Vykouknu a vidím hlouček lidí. Z dálky nevím, jestli mají masky. Beru foťák a sbíhám dolů. Jedná se o studenty umělecké katedry místní univerzity. Hrají na hudební nástroje a skupinka do krojů oblečených párů tančí. Obcházejí náměstí, na které padá drobný déšť. Chvíli je pozoruji a pak si jdu zabalit. Zítra mě čeká dlouhý přejezd do archeologické oblasti Tierradentro. Tam budu pár dní odříznutá od světa, jelikož tam není internet.
Žádné komentáře:
Okomentovat