Jelikož mě čekal přejezd do Manizales a cesta se zdála být dlouhá (to jsem ještě netušila, že bude opravdu dlouhá a hororová), vstala jsem již v 6 hodin, abych odchytla autobus společnosti Rapid Ochoa, který měl přijet v sedm ráno. Jenže bus byl oproti mému očekávání úplně plný a já musela začít stopovat následující projíždějící autobusy mířící do Bogoty přes Hondu, kde jsem chtěla přesednout na bus do Manizales. Jenže všechny projíždějící autobusy byly plné a řidiči na moje mávání kroutili záporně hlavou. Po hodině a půl konečně přijel autobus společnosti Brasilia, kde bylo jedno místo volné. Poté, co se řidič a cestující najedli, jsme mohli vyrazit. Stálo mě to 20 tisic pesos a cesta v klimatizovaném autobusu trvala 2 hodiny.
Jakmile jsem stanula na nádraží v Honda, už mi bylo hej (to jsem netušila, co mě čeká). Bylo 11 hodin a za 40 minut mi jel mikrobus do Manizales. Cena 25 tisic pesos. Udělala jsem chybu, ze jsem se nezeptala, jak dlouho bude cesta trvat. Myslela jsem si, ze těch 137 km dáme za nějakých 2.5 hodiny. Jo, to by ale cesta nesměla vést serpentinami hor. Pro představu, Honda je v nadmořské výšce zhruba 400 metrů a Manizales v 2000. A to jsme vystoupali ještě výše. Nejen, že cesta byla samá zatáčka a jakmile jsme se octli ve vyšší nadmořské výšce, klepala jsem pěknou kosu i přesto, že jsem měla na sobě mikinu, ale divoká jízda řidiče autobusu ve stylu závodníka formule 1, zapříčinila nejednomu cestujícímu žaludeční obtíže. Také jsem měla na mále. Ještě, že jsem ten den moc nejedla. Spíše než žaludek na vodě mě ale trápila ta šílená jízda, kdy řídič předjížděl pomalé náklaďáky v nepřehledných úsecích a několikrát jsme měli docela namále. Moc tomu nepřidal obrázek zaparkovaného vraku autobusu stejné společnosti, který jsme po cestě míjeli.
Zdá se, že tady moc neuznávají dopravní značky, protože na 30 jsme jeli tak 80 km rychlostí!
Ve čtyři jsem vystoupila na terminálu v Manizales šťastná, že jsem přežila. Nasedla na taxík a nechala se nepřehledným městem rozloženým po kopcích dovézt k hostalu Aqui me quedo. Celý týden tu byla slavnost a dnešek byl poslední den, kdy bylo možné zhlédnout nějaký program. Moje německá spolubydlící mi nabídla, jestli s ní nechci zajít do centra poslechnout si zdarma salsu a přehlídku tradiční tromby. Tak jsme vyrazily. Pojedly, poslechly trombu a pak se sešly s ostatními z hostalu v hledišti a zatančili salsu.
I když jsem většinu dne strávila v autobuse, tak alespoň večer jsem něco nového viděla. Feria de Manizales je jednou z nejslavnějších slavností v Kolumbii a kdybych dorazila o den dříve, mohla jsem si zajít poslechnout Alejandra Sanze a Carlose Vivose, kteří tu měli koncert. Nevýhodou slavnosti je, že hostaly jsou plné a ceny ubytování dvakrát tak vysoké.
Žádné komentáře:
Okomentovat