Jelikož jsem měla před sebou dlouhou cestu autobusem, vstala jsem v sedm
hodin. Rozloučila jsem se s hostalem, ve kterém pobývat bylo faln a
velmi levné, a vydala se na hlavní náměstí na autobus. Oproti příjezdu z
Pereiry jsem nemusela čekat, protože autobusy do Arménie jezdí co 20
minut. Jen co jsem nasedla, vyjeli jsme. Cesta do cca 16 km vzdálené
Arménie trvá hodinu, protože autobus projíždí ještě jinou vesnici a
protože silnice v Arménii je ve špatném stavu. Před několika lety bylo
město poničeno zemětřesením, ale během projížděli městem jsem již žádné
škody neviděla, ačkoliv se píše, že opravy jdou pomalu. Cena jízdného že
Salenta 3600 pesos.
Na autobusovém nádraží jsem zvolila jednu z možných dopravních
společností mířících do Cali. Cena 21 tisíc. Pojedla jsem dvě empanady a
nasedla do mikrobsu (těch je tu coby dopravních prostředků nejvíce),
přede mnou měla být čtyřhodinová cesta. Většinu cesty jsem prospala. V
tom horku se ani nic jiného nedalo dělat. Projížděli jsme rovinatou
krajinou porostou cukrovou třtinou. A ve dvanáct hodin jsme k mému
milému překvapení stanuli na nádraží v Cali. Takže žádné 4 hodiny, ale
jen 2,5 :-).
Z hostalu La Casa Cafe jsem měla instrukce, jak se dostat k hostalu.
Taxikář u terminálu nějak nebyl ochotný mě vzít, tak jsem si našla
odjezdní místo MHD a nasedla na autobus mířící na calle 5. Odtud to již
bylo k hostalu kousek.
Ubytovala jsem se a dostala mapy a radu, abych si na výstup na Cerro de
las tres cruces vzala jen nejnutnější věci. Tak jsem nabalila tašku přes
rameno s vodou a malým foťákem se stativkem a několika bankovkami a
vyrazila na obhlídku. Jelikož jsem se dočetla, že v neděli hlídají cestu
policisté a tudíž se tam zloději moc nevyskytují, vyrazila jsem na
kopec hned dnes.
Bydlim v klidnější čtvrti s nízkými domky s koloniálními prvky. Došla
jsem k Parku del Peňon, jehož kruhový střed byl lemován obrazy místních
umělců. Na lavičce seděla černoška a prodávala denní menu. Snídani jsem
tak nějak ošidila, ale před tím tříhodinovým výstupem jsem potřebovala
něco pojíst. Tak jsem si řekla o menu, které stálo 7 tisíc pesos, ale
když jsem se zatvářila, že je to moc a jestli nemůžu dostat jen hlavní
chod, slavila mi cenu na 5 tisíc, které jsem jakoby měla u sebe. Takže
jsem si sedla do stínu na lavičku a královsky se najedla polévky, masa s
rýží a salátu a zapila to sladkým nápojem.
Kousek odtud před řeku je parčík Parque el Gato de Tejada, což je
sympatické zelené prostranství s několika skulpturami koček. Odtud jsem
již musela začít šplhat ulicemi do kopce. Nejdříve jsme šla moderními
hlídanými ulicemi a pak se domy změnily v jakési slumy na úpatí kopce. A
tady již začínalo slunce pěkně pražit. Dostala jsem se na prašnou cestu
linoucí se do kopce. A poprvé mohla obdivovat výhled na město. Až na
pár vystupujících jedinců jsem na nikoho nenarazila. Po cestě byly dva
přístřešky, kde seděl hlídač a také několik občerstvovacích stánků. Čím
výš jsem stoupala, tím častěji jsem se musela zastavit, abych nabrala
dech. Kolikrát jsem se musela i přidržovat, aby mi neujely nohy. V
několika okamžicích jsem měla sto chutí to zabalit. Z toho horka se mi
dělalo až zle. A zásoby vody se tenčily. Odhadem mi trvalo tak 2 hodiny,
než jsem se vyšplhala nahoru. Uřícená jsem si ve stánku koupila
iontový nápoj a konečně si sedla. Měla jsem pocit, že to byl ten
nejhorší výstup, co jsem zažila.
Udělala jsem pár fotek pod třemi kříži, když mě jeden z návštěvníků
upozornil, že bych si na kopec neměla nic brát, že tu člověka okradou o
vše. Dost nepříjemný pocit. Uvažovala jsem, že se přidám během sestupu k
rodince, která seděla pod přístřeškem, když mi ten sportovně vypadající
muž nabídl, že můžu sestoupit s ním a jeho kamarádem. Kývla jsem na to a
s obezřetností sestupovala s nimi. Představil se jako Flavio. Šly jsem
jinou cestou, mnohem mírnější, než po které jsem vystoupala. Hovor se
točil kolem Česka a mé cesty. Z opatrnosti jsem lhala, že na hostalu na
me čeká dalších 5 lidí. Než jsme sestoupili dolů, vyzvěděla jsem z obou,
že pracují ve firmě zabývající se zpracováním cukrové třtiny a
zjistila, že bydlí pod kopcem v moderní hlídané čtvrťi, byla jsem
nervózní, ale zákonec jsem měla štěstí, že se jednalo o normální lidi,
kteří mi chtěli pomoct. Jak jsem byla ráda, že jsem se opět dostala do
bezpečnější zóny. I když mě čeká další den ve velkoměstě, kde si musím
dávat víc pozor, než tomu bylo v uplynulých dnech v Salentu. Sedla jsem
si do parku San Antonio, který se zvedá nad mou čtvrtí. Před kostelíkem
posedávalo množství místních, kteří si tu dělali nedělní pinknik. I
odtud je pěkný výhled na město. Jakmile se začalo šeřit, zamířila jsem
koupit si lahodnou papáju a na hostal smýt ze sebe ten pot a prach,
který se na mě nachytal během výstupu. A bylo mi i jedno, že tu teče jen
studená voda.
Žádné komentáře:
Okomentovat