Přejezd do San Agustinu

Jelikož je cesta do další významné archeologické oblasti San Agustin dlouhá, musela jsem vstávat před půl šestou, abych stihla projíždějící mikrobus mířící do La Plata. Po šesté jsem byla naložena a před osmou vyložena na nádraží v La Plata. Cesta tam vedla po nezpevněné cestě klikatící se kolem řeky. Na nádraží jsem přesedla do autobusu mířícího do Pitalita. Přímo do San Andres asi nic nejelo (v tu chvíli). Cesta měla trvat okolo tří hodin a cena 20 tisíc pesos. Byla to jedna z těch tras, které bych nerada opakovala. Řidič to pěkně krosil po silnici a dva malí kluci z té jeho jízdy celou cestu zvraceli. Před příjezdem na nádraží v Garzon malém sejmul chlapa na silnici. Jak řekl Sean - anglický majitel hostalu v Guatape, Kolumbie je krásná země, ale řidiči jsou tu příšerní, pravděpodobně si řidičáky kupují. Občas je to fakt o nervy. Když jsem po třech a půl hodinách konečně vysedla v Pitalito, byla jsem nasměrována na jeep mířící do San Agustin. Už jen 45 minut jízdy a mohla jsem jít hledat hostal. Byla jsem vyložena v centru na carrera 11 a vyrazila o dvě ulice dál najít Casa del Japones, kterou jsem si vyhlédla přes internet. Než jsem vystoupala ten kopec až na okraj městečka, měla jsem jazyk až na zemi. Tady je docela vedro přes den a slunce pralo o sto šest. Majitelka mi ochotně ukázala, kde budu bydlet (klíč od pokoje si vzal jeden host s sebou, tak jsem si zatím věci uložila ve vedlejším pokoji), ale když mi na otázku, zda mají wi-fi, řekla, že ne, ale že ve městě jsou kavárny, s omluvou jsem se sbalila a zamířila po cestě dolů. O blok níže jsem zaklepala na dveře hostalu Bambu, o kterém jsem sice nic nevěděla, ale předpokládala jsem, že tam by net mohl být. Argentinský majitel mě ubezpečil, že net mají, i teplou sprchu a můžu si vybrat, v které ložnici se ubytuji. Zvolila jsem nejlevnější variantu za 12 tisíc pesos na noc. Rychle jsem se převlékla a podle instrukcí vyrazila najít autobus, který by mě dovezl k archeologickému parku vzdálenému 3 km. Bylo půl druhé a park se ve čtyři zavíral. U brány jsem zaplatila vstupné 20 tisíc pesos (opravdu se jedná o zvýšení cen ze strany vlády a ne guerilly, jak jsem podezřívala Tierradentro ) a vyrazila na obhlídku docela rozlehlého parku. Prohlídka mi měla zabrat 2,5 hodiny. A zabrala. Prošla jsem si všechna místa s pohřebišti a sochami (muzeum bylo v rekonstrukci) a zamířila autobusem zpět do centra. Tam jsem vyhledala kancelář

dopravní společnosti Coomotors a zakoupila si dopředu jízdenku na pondělní noční autobus do Bogoty. Riskovat, že bude plný, se mi nechtělo. Cena: 62 tisíc pesos. No a pak jsem naplnila hladný žaludek hambáčem a vyrazila na odpočinek do hostalu. Ze střešní terasy s houpacími sítěmi je pěkný výhled na městečko.