Výlet kolem kávových plantáží v okolí Santa Rosa de Cabal

Ačkoliv jsem se ráno vzbudila s nejasnou představou, co budu dnes dělat (výlet do termálů jsem si splnila již včera), nakonec jsem si užila den naplno - procházkou po okolí kolem kávových plantáží.

Jelikož místnost, ve které v hostalu Coffee Town Hostal spím, nemá okna, vzbudila jsem se až o půl deváté (místo obvyklé sedmé). Teoreticky se měla konat coffee tour, ale byla jsem jen já a potřeba byli minimálně 3 účastníci. Tak jsem se vydala na obhlídku města. Došla jsem k bývalé železniční stanici, která pravděpodobně v minulosti spojovala město s Manizales a na náměstí jsem si objednala k snídani místní typická choriza (neboli párky místní výroby). Zvláštností je, že na vylepšení chuti používají šťávu z citrónu místo nějaké hořčice nebo kečupu.

Na chvíli mě napadla myšlenka, jestli se nevydat autobusem do Pereiry, ale pak jsem zvolila variantu průzkumu okolí. Vydala jsem se cestou označenou jako turistickou směrem k lázním. Na odbočce jsem zahnula směrem na lázně San Vicente, které jsem kvůli vysoké ceně dopravy včera zamítla a za chvíli jsem již mohla obdivovat okolní kopcovitou krajinu plnou finek a kávovníkových políček. U směrovky na Vilu la Vigo jsem zahnula na polní cestu a dostala se do úplné přírody.

Jenže se blížila jedna hodina a ve dvě jsem se měla na hostalu dozvědět, jestli se bude konat ta coffee tour. Odhadem jsem byla nějakých 5 km od centra města, tak jsem to otočila zpět. 
Coffee tour se nekonala. Ale majitel hostalu David mi doporučil, abych se nechala autobusem dovézt do Guacas, které je nějakých 8 km od Santa Rosa, že tam je příroda plná finek a kávovníkových plantáží. Nasedla jsem tedy na hlavním náměstí na autobus a za směšných 1200 pesos se dopravila do osady v kopcích. U stylového stavení stálo podél cest několik informačních tabulí vypravujících o historii místa, legendě o místním samurajovi, o indiánském kmenu Quimbaya, o bitvě, která v okolí proběhla v roce 1860.

Procházela jsem se po cestě kolem jednotlivých finek a nakonec došla k Vile la Vigo, ke které jsem mířila dopoledne. Byl to jen takový domek, žádná skvostná vila. Otočila jsem to nazpět a vydala se do Guacas, kde jsem u stavení zabočila na druhou cestu.

Pomalu se smrákalo. Autobus odjížděl co půl hodiny, tak jsem se procházela do půl šesté. Na cestu jsem si natrhala několik červených kávových bobulí, jejichž zrnka obalená sladkou dužinou jsem během cesty cucala.

Byl to fajn den v přírodě. Kromě pohody jsem si z něj odnesla i bolavé nohy a od slunce připálený obličej.